adminkrouzel

Je Černobyl i po 31 letech katastrofa?

Letos v květnu uplyne přesně 31 let od doby, kdy se pár desítek kilometrů severně od Kyjeva stala jedna z největších jaderných katastrof všech dob. V útrobách Černobylské elektrárny se po nezvládnutých testech vymkl kontrole jaderný reaktor, což zapříčinilo únik velkého množství radiace, které navždy ovlivnilo život lidí nejen z elektrárny, ale i z širokého okolí.

Důvody k návštěvě?

Už několik let se do černobylské oblastí můžete dostat s nejrůznějšími cestovními kancelářemi a agenturami, které umí zařídit potřebná povolení a spolu s průvodcem vám ukáží „to nejlepší“ z celé zóny. Jakkoli to zní nedůstojně či morbidně, lidí, kteří tam jezdí, se najde opravdu mnoho. Někteří hledají adrenalin, post-apokalyptickou atmosféru, jiní jedinečnou oblast, kde můžete na vlastní oči vidět, jak se krajina i lidé v průběhu času přizpůsobují radioaktivnímu prostředí i to, jak si příroda podmaňuje, co dříve patřilo člověku.

Osobně jsem se do oblasti Černobylu vydal z čiré zvědavosti. Prahnul jsem po tom vidět Pripjať – 31 let opuštěné, tehdy nejvíce zasažené a kompletně evakuované, město, které je nyní zcela odevzdáno napospas přírodním živlům. Lákalo mě zjistit, jak a proč elektrárna stále funguje, kouknout se na jednu z nejdražších staveb světa – nový sarkofág a vše si okem fotografa a cestovatele prožít a náležitě zdokumentovat. Na místě jsem však viděl, cítil a uvědomil si mnohem víc.

Sergej

Před finálním rozhodnutím navštívit tuto oblast jsem trochu bojoval s vlastní morálkou, s pocitem „katastrofického turisty“. Ujištění, že nedělám nic špatně, přišlo na místě velmi záhy, a to ve chvíli, kdy nám byl představen náš průvodce po uzavřené zóně - Sergej. Ten v době havárie v elektrárně pracoval a všechny ty lidské příběhy sám prožíval. Nyní tu stojí, směje se a ochotně nám chce vše ukázat.

Sergej byl mezi prvními, kteří po neúspěšných pokusech volal do Pripjaťi své ženě a dětem, že se stala zřejmě nějaká nehoda, ať si sbalí nejnutnější věci a odjedou z města. To ještě nevěděl, že o dva dny později jej vedení elektrárny pověří k řízení evakuace celého města. 40 tisíc lidí se během dvou hodin podařilo dostat do bezpečí. Kdyby vedení elektrárny přiznalo chybu a evakuace proběhla o 48 hodin dříve, lidé by byli ušetřeni obrovských dávek radiace, na jejichž následky dodnes doplácejí.

Cesta napříč časem

Nyní se nacházím na stejném místě téměř o třicet let později. Tam, kde kvetlo socialistické město plné mladých lidí a dětí jsou nyní ruiny. Ulice a chodníky už byly dávno roztrhány kořeny vzrostlých stromů. Na všudypřítomné panelákové domy přes bujnou vegetaci ani nevidím, a to na stromech ještě není listí. Když už něco spatřím, vidím jen budovy, které přišly o život i o duši. S dosud nevysklenými skly cloumá čerstvý vítr, jsou jich tu tisíce a vydávají podivně smutně znějící melodii, kterou tu a tam rozřízne tříštivý zvuk skleněné tabule, která už vzdala svoji roli a odebrala se na věčný odpočinek.

Vyšlapaná cesta od turistů zahýbá vpravo a tam, kde měla pokračovat hlavní silnice, roste už vzrostlý topol. Jeho kmen svou šířkou stihl za ta léta zakrýt rezavý semafor a značku označující přechod pro chodce. Pocitů je mnoho, jsou protichůdné a téměř nepopsatelné. Na jednu stranu si představuji, že tu kdysi žili lidé, chodili do kaváren, do školy, do práce, což mne v kontrastu s nynějším stavem zaplňuje úzkostí, smutkem a patosem. Na druhou stranu tu vidím bující přírodu, která se před ničím nezastaví. Beton nebeton, radiace neradiace, roste tu nový les. Příroda vítězí nad lidskou hamižností, nad lidským egem, nad politickým režimem, nad lidskou hloupostí. Má to vše na háku.

Kromě bezcílného bloudění po ulicích lze s notnou dávkou opatrnosti navštívit i vnitřky obytných a veřejných budov. Vidět narychlo opuštěné, později rozkradené a nyní vodou a plísní ničené byty, obchodní domy, poštu, školy, kulturní centra, hotely – to už vyžaduje silný žaludek. Kdyby neexistovaly podrobné mapy původní zástavby a ochotní průvodci, mnohdy byste původní účel budovy ani nerozpoznali.

Emoce, kam se podíváš

Kolem vás se odehrávají scény, se kterými se člověk ve všedním životě nesetká. Ve školní knihovně se zvlhlé police pod tíhou knih prolomily a knihy se povalují na zemi. Směrem k vytlučenému oknu ztrácí podobu knih a postupně začínají tlít. Později si všimnu, že hlína, na které stojím a z které raší tráva, bývala dříve také knihou. Možná učebnicí botaniky.

V nemocnici si už nelze odložit kabát do šatny ani se objednat k žádnému lékaři. Čekárny, které zdobí vyprahlé květiny v obřích květináčích, zejí prázdnotou. Po ordinacích se však stále povalují lahvičky s neznámými tekutinami, rentgenové snímky nebo zdravotní literatura.

Podobných scén tu vidím stovky, kamkoli se vydám, kdekoli otevřu nějaké dveře, vidím lidské příběhy. Celé město je proto nabito zvláštní atmosférou, není negativní, ani pozitivní – je zkrátka silná. A to není Pripjať sama. Podobný osud potkal i stovky okolních vesnic, tisíce domů a stavení, které lidé ze dne na den opustili.

Černobyl stále žije

Po výbuchu v roce 1986 následovalo postupné vypínání jednotlivých reaktorů a teprve v roce 2000 přestala elektrárna definitivně dodávat proud do elektrické sítě. V současné době je tu zaměstnáno stále neuvěřitelných 3500 lidí. Hlídá se nevyhořelé palivo, pracuje se na novém gigantickém sarkofágu, opravují se silnice, malují se obrubníky a vaří se v místní kantýně. Zaměstnanci vypadají spokojeně, šťastně. Mají pro to své důvody, protože jejich plat je o mnoho vyšší, než je ukrajinský průměr. Areál elektrárny ve mně svým zchátralým stavem rozhodně nebudí důvěru a její pracovníci mě svými proslovy a přednáškami rozhodně nepřesvědčili o tom, že tenkrát nehodu zvládli, jak tak sebejistě tvrdí. Kdybych před tím nenavštívil Pripjať a okolí, možná bych i uvěřil.

V okolí elektrárny jsou i místa, která měla sloužit k účelu tajnému. K jakému? Na to mají mapy, internet, lieratura i průvodci odlišné názory. Nachází se zde továrna na rádia Jupiter, která se dle některých zdrojů zabývala přetransformováváním vyhořelého paliva na součást jaderných zbraní, tajný vojenský projekt - město Černobyl 2, jehož součástí je gigantická anténa Duga (Oko Moskvy) a mnoho dalších objektů, jejichž záměr či účel zůstal kvůli nehodě v elektrárně navždy skryt.

by adminkrouzel

Polární expedice kolem Ondřejova u Prahy

Malé děti mají mnoho snů. Chtějí se stát kosmonautem, rytířem ze slavných pověstí, kapitánem ponorky po vzoru Julese Verna anebo polárníkem, který v extrémních mrazech cestuje pouze se svými psy přes antarktické či arktické pláně. Mnohé z toho je jen těžko splnitelné, ale s trochou odhodlanosti se dá leccos splnit i v našich českých zeměpisných šířkách.

V jedné z posledních pořádných zim před pár lety byla všechna pole bílá, vládly třeskuté mrazy a tlaková výše vyčistila nebe od veškeré oblačnosti. V hlavě mého kamaráda se tehdy zrodil nápad, že bychom po vzoru polárníka Sheckeltona (ten navzdory hrůznému osudu přežil výpravu na jižní pól) uspořádali polární výpravu.

Neměli jsme žádné psí spřežení ani pušky na tuleně, ale ostatní vybavení plně odpovídalo takové výpravě. Vybaveni backcountryovými běžkami, vlastnoručně vyrobenými postroji pro tažení saní, stany, péřovkami, spacáky a plnými termoskami horkého čaje, jsme se ve čtyřech lidech vydali na pole a lány v okolí Ondřejova u Prahy. Lokalita nebyla vybrána náhodně, pro její blízkost ku Praze byla všemi účastníky velmi snadno dostupná, jsou zde rozsáhlá pole, krásná posázavská příroda a dostatečně polární klid.

Naše cesta začala v sobotu dopoledne za krásných -6 °C. Po dvojicích jsme se uvázali do pružných postrojů a za sebe navlékli expediční saně s nákladem. Jedny vážily přibližně 30 kg. Přes centrum Ondřejova a desítky udivených pohledů kolemjdoucích se dostáváme za město, kde si nandáváme běžky a pomalu se vzdalujeme civilizaci. Ten den jsem měl na sobě lyže po celých patnácti letech a běžky vůbec poprvé, takže začátky byly plné pádů a odřenin způsobených nájezdy naložených saní, které se mě neustále snažily předjíždět. Kamarádka v zápřahu na tom byla obdobně, takže na nás musel být vážně zajímavý pohled. Druhá dvojice byla už zkušená, tak měli pozorováním našeho snažení o zábavu postaráno. Po pár hodinách trápení jsme si ovládání podmanili a lehce stačili vůdcům výpravy.

Mrazy okolo -16 °C s sebou nesou mnohá specifika. K jídlu si nemůžete vzít žádné ovoce či zeleninu, ani pečivo, ale osvědčil se suchý perník bez náplně, tatranky, müsli anebo kus špeku a čokoláda. Na rozehřátí samozřejmě nesmí chybět placatice s dobrou pálenkou, v našem případě 80% rum.

Po celodenním zápřahu, během kterého jsme bez potkání jediného živáčka urazili kolem 15 km, jsme se hladoví a upocení rozhodli rozbít tábor. Najít místo pro stany nebyl, vzhledem k množství sněhu, žádný problém, stačí jej trochu uválet a rovinka je na světě. Ulamováním starých suchých větví získáváme trochu paliva na oheň a hlavně kýžené a všemi očekávané teplo. Do ešusu sbíráme sníh, který na ohni přeměňujeme v horký čaj. Při -15 °C jdeme spát. Navlečení do vlněného oblečení se soukáme do spacáků a doufáme, že se vyspíme a noc přežijeme
.

Ráno příliš nepospíchalo a přicházelo jen velmi postupně. Slunce se pomalu dralo skrz bílý, na kost zmrzlý stan, který měl ještě včera křiklavě zelenou barvu. Určitě znáte ty dny, kdy se vám nechce vylézat z postele. Tento den právem patřil mezi ně. Přežil jsem mrazivou noc a tak se nutím vylézt ven a načerpat ze slunce energii potřebnou k opravdovému probuzení. Jediným místem na svém těle, kde jsem pociťoval zimu, bylo mé pozadí, které se přes noc tisklo na stěny stanu. Zvedám tedy tuto část těla a vylézám na denní světlo.

Ihned zjišťuji, že nechávat boty venku mimo stan nebyl ten nejlepší nápad. Včerejší pot se proměnil v led a jinak pohodlné zimní pohorky se staly kusy ledu. Přesto je nazouvám a v omrzlých saních nalézám teploměr. Jeho paměť pro minimální teplotu ukazovala -19 °C! Přežil jsem svou první polární noc a to pouhých 30 km od hlavního města!

K snídani vycucávám celou tubu "mačkacího mléka" a spolu s horkým čajem do sebe všichni soukáme suchý perník a kus slaniny. Tato kombinace nevypadá vůbec vábně, ale bylo to jediné, co se dalo jíst. Rychlému sbalení stanů, uklizení tábořiště a zkompletovaní saní napomohla stále vládnoucí zima, která chtěle marmomocí do morku našich kostí. Pohybem vpřed a stále sílícím sluncem však zimu porážíme a po bílých pláních směřujeme zpět do civilizace.

Nebojte se jít dobrodružství vstříc a vydejte se za svými sny! Na zimu se velmi rychle zvyknete a s patřičným vybavením se nemusíte obávat žádných komplikací. Pokud bude letos pořádná zima, kterou meteorologové předpovídají, můžete trénovat na mnohem delší a vzdálenější výpravy doslova za humny. Jen na běžné GPS a telefony v takovýchto mrazech rovnou zapomeňte, nejspíš nebudou fungovat.

by adminkrouzel